...Ono ráno toho revolučního dne jsem se vzbudil za křiku kosů kteří klofali do parapetu a snažili se vyklofat z té mocné masy betonu ještště poslední záměsovou vodu, slyšel jsem slaboulilinké hádání když přeletěly kolem sojky které letěly jistě někam daleko, už jen proto že mocně máchaly křídly-je tedy jasné, že čím více sojky máchají křídly tím dále letí. A ony těmi křídly máchaly zvlášť mocně, takže je jasný že letěli daleko strašně. Sprchování jsem vzdal protože jsem věděl že ti kolouchové ve sprše již dávno neběhají, ale že tam umřely, a že tam páchnou. Uklízečky i studenti si ovšem myslí že tam kolouchové nejsou ale že je tam výkal. Výkal, který zde jedné zvláště vypečené noci zapomněl zvláště vypečený rošťák. Tak tedy ty kolouchové stále leží v té sprše a čekají, možná že čekají na další kolouchy, až přijdou a dokončí to běhání které oni začaly a myslí si, že pak budou moci lépe odpočívat v pokoji. To se ale mílí, myslím, že ti kolouchové kteří tam umřely tam budou páchnout navždy, protože taková šance že tam ještě někdy přijdou jiní kolouchové se již asi nenaskytne.... Když jsem tedy pomyslel na ty kolouchové chudáčky, přepadl mne smutek, smutek který jsem v sobě musel potlačit aby se mně někdo nezeptal: Proč jseš smutnej? a já bych to musel vysvětlit. A on by se mi vysmál že jsem blbej a běhal by po mněstě dělal rukama číro a pořád vykřikoval: BLBEJ, BLBEJ....až by se jeho hlásek čím dál více vzdaloval až by pak jen byl slyšet takovej nezřetelnej ševelot kterej bychom si klidně mohli zaměnit se ševelotem ptáčků, kteří dobývají ještě zbytky záměsové vody z mého parapetu. Nicméně celá tato událost mne vyburcovala k tomu, abych popadl všechny své věci a našel si jiné bydlení protože : V TOMHLE SVĚTĚ JÁ ŽÍT NECHCI, NECHCI SE PROBOUZET V NOCI S BOLESTNÝM POCITEM, ŽE ZATÍM CO JÁ POHODLNĚ SPÍM, TAK NĚKDE JINDE BĚHAJÍ CHUDÁCI KOLOUCHOVÉ VE SPRŠE....proto jsem tedy vystěhoval všechny své věci i s nábytkem a jal jsem se hledati nový život. Ano je sice pravda že na vrátnici kolejí kde jsem bydlel byly trošku problémy skrze nábytek který jsem si odnášel a který můj nebyl. To pravda opravdu je, ale to vyřešila jen chvilinka přetahování a nakonec rána z pistole která tu zlou vrátnou dostala.Táhnul jsem tedy ty své krámy po Veveří a záviděl jsem pohodlně tvářícím se lidem, kteří na mne čuměli z tramvaje a vtom jakoby blesk z nebe mnou proletěla myšlenka: VŽDYŤ JÁ BYCH TAKÉ MOHL JET TRAMVAJÍ! Styděl jsem se ale za ty své krámy a tak jsem si počkal na tramvaj kde zadní vůz byl prázdný. Tramvaj zastavila a já jsem začal ty své krámy strkat do tramvaje. Tramvajákovi se to asi moc nelíbilo protože zvonil jako by ho na nože brali, nechtěl jsem aby mi ujel a tak jsem do jedněch dveří šprajcnul skříň. Nebezpečí, že tramvaják vyleze z vozu a že mi nabije jsem zažehnal tím, že jsem si ještě před příjezdem tramvaje na tričko napsal: HEJ TY TRAMVAJÁKU, NEVYLEJZEJ Z VOZU ABY SI MY NABIL, NEBO JÁ NABIJU TOBĚ. Nemám strach že to tramvaják na tu dálku nemohl přečíst, protože mi dával mocným máchání ruky znamení. To znamení určitě znamenalo: JO PŘEČETL JSEM SI TVUJ NÁPIS, KTEREJ JSI SI NAPSAL NEŽ jSem PŘIJEL, A VYLEJZAT Z VOZU, ABYCH TI NABIL, NEBUDU, PROTOŽE ZASE NECHCI ABY SI NABIL TY MNĚ. to je jasný, co jinak by mohlo znamenat to jeho mocné máchání rukou, ne? Všechny své věci jsem tedy ve spěchu naházel do tramvaje a začal jsem si tam ten nábytek rozmisťovat, dlouhou chvíli trvalo než jsem rozvěsil po voze záclony. Moc jsem se bál že mi tuhle práci někdo přeruší tím že nastoupí a já budu muset všechny ty záclony zase sundat abych se za sebe nemusel stydět, to bych opravdu nechtěl. naštěstí na zastávce Grohova nikdo nepřistoupil a tramvaj čekala jako vždy pěknou dobu na semaforu před "čárou", čekala tramvaj právě takovou dobu, která mi stačila na to abych rozvěsil všechny záclony a rozmístil nábytek. Ták, teď už můžete nastupovat....viděl jsem jak se na nástupišti tetelí lidé a čekají na teplo tramvaje, ale POZOR! to je moje teplo, tramvaj je teď moje a já jim to musím dáti dostatečně najevo, ještě než se otevřeli dveře jsem si sedl na sedačku jako nějaký "paša" a tvářil jsem se velice majestátně. Po otevření dveří lidé nevěděli co se děje, ti první co chtěli nalézt jen zmateně žbrbtli "pardon, to je asi omyl" a ti ostatní se úplně poděsili, začali běhat mocně po nástupišti, bylo to strašný, byl to takový chaos jako kdyby někdo vykřikl že je tam bomba. Dokonce i ty zlé báby které známe z našeho každodenního putování v tramvaji se najednou nedožadovali svého "stařeckého místa v tramvaji", prostě byli úplně paf. Nevěděl jsem co mám dělat, jak se zachovat a tak jsem se zachoval jako vždy v podobných situacích: Začal jsem mluvit nesmysly a tím ze sebe záměrně udělal blbce. To na ty lidi platilo, najednou se uklidnili, přestali běhat po Joštově třídě a v radosti, že se najde člověk který je ještě blbější než oni, mi rukou začali kynout a říkali přátelsky: A NO TAK SI TEN SVUJ vůz nech. až tedy, moji milí čtenáři, uvidíte jezdit po Brně tramvaj se záclonkami, tak mi do ní prosimvás nenastupujte. JE TOTIŽ MOJE děkuji NUSKA
BETON